Historický vývoj regionu

V Urbanické brázdě zanechalo osídlení v předhistorických dobách málo stop. Při změnách plužin, pozemků a staveb, byly staré, většinou dřevohlinité objekty rušeny a stopy po otiscích v zemi byly další výstavbou i obděláváním opuštěných pozemků a plužin zničeny. V Urbanické brázdě byla ve větších celcích nalezena pouze lokální pohřebiště a jednotlivé předměty často bez statigrafických souvislostí.

V nejstarším paleolitu (600 000 – 200 000 př. n. l.) se na území Čech objevuje první člověk, Homo Erectus. V hradecké oblasti byly nalezeny stopy po těchto prvních lidech (Rosnice, Svobodné Dvory, Ostroměř a další), ne však v Urbanické brázdě. Střední paleolit je epochou neandrtálce (200 000 – 40 000 př. n. l.), mladší paleolit (40 až 10 000 př. n. l.) je kulturou lovců. Po ústupu ledovců v pozdním paleolitu a mezolitu (střední doba kamenná, 8 000 – 4 500 př. n. l.) dochází k výrobě komplikovanějších nástrojů.

V neolitu, v mladší době kamenné, se objevují první zemědělci. (6000 až 2000 př. n. l.), lid lineární (volutové) keramiky v oblasti Polabí. Pěstují pšenici, ječmen, luštěniny, chovají ovce, kozy, hovězí dobytek, prasata. Základní jednotkou společenství je matrilineární rod. Obývaná jsou území okolo řek, do nadmořské výšky 350 m. Hustota osídlení je předpokládána 1 člověk na km2 osídlené plochy. Z lengyelské kultury, která se rozvíjela v karpatské kotlině, pochází první nález na území Urbanické brázdy; v Roudnici byly nalezeny ploché měděné sekery a dvojramenné sekeromlaty.

Pozdní doba kamenná (3000 – 1800 př. n. l.), eneolit, je zastoupena lidem nálevkovitých pohárů. V Dobřenicích byla nalezena keramika z této doby. Růst počtu obyvatel vlivem migrace do Čech po roce 2400 př. n. l. (lidé s keramikou šňůrovou, lid se zvoncovými poháry) 1,5-2 osoby na km2, v kulturních částech osídlení, 3-4 osoby na km2.

Starší doba bronzová (1800 – 1500 př. n. l.) se objevuje u nás jako únětická kultura. Nálezy pazourkových kopí a keramických nádob jsou z Osic a Osiček.

Střední doba bronzová (1500 – 1250 př. n. l.), českofalcká kultura, do horního Polabí nezasahuje. V Čechách je zatím z této doby málo nálezů.

Mladší a pozdní doba bronzová ( 1250 – 750 př. n. l.), je reprezentována popelnicovými poli lužické skupiny. Významná pohřebiště byla nalezena v Praskačce a v Kratonohách. V  Roudnici byly nalezeny zlaté závitky, jejichž původ a funkce nebyly doposud uspokojivě vysvětleny. Populace dosahuje 7-17 osob na km2 hospodářsky využívané plochy a 2-4 osoby na km2 pro celý mikroregion.

Pozdní doba bronzová, jako přechod do doby železné je kultura slezskoplaťenická. Drobné předměty a kultovní keramika byly nalezeny v Dobřenicích a Osicích. V Osicích byly objeveny korále z jantaru. Z pozdního období této kultury byly zjištěny v Dobřenicích a Osicích hroby, keramika a kovové náramky. Tato doba se vyznačuje stabilitou, mírem a růstem populace.

Starší doba železná, období halštatské (700 – 600 př. n. l.). Pohřebiště bylo nalezeno v Dobřenicích. Rozpadem prvobytné společnosti, dochází k ničení sídlišť invazí neznámých útočníků.

Keltská expanze začíná ve 3. a 4. stol. př. n. l., je to laténská civilizace. Středoevropské klima se zhoršilo. Počet obyvatel v osídlených částech se zdvojnásobil (počet obyvatel českých zemí odhadován na 100 000). Keltové zčásti pohlceni germánskými kmeny, které přišly po změně letopočtu. Germánské skupiny nezůstaly, ale před 5. stoletím se daly západním a severním směrem. Jejich odchod souvisí s dobou stěhování národů.

Noví a poslední příchozí byli Slované. V poměru autochtonního obyvatelstva a Slovanů byla sice velká převaha původního obyvatelstva, ale Slované postupně vtiskli době svůj ráz, kulturu a jazyk. Odhad počtu obyvatel okolo 7. století se pohybuje od 300 000 do 500 000. Krajina začala být kultivována ve prospěch zemědělství. Kolem roku 1000 se počet obyvatel v českých zemích blížil jednomu milionu.

Urbanická brázda patří do oblasti nejstaršího osídlení Čech (Polabí, Povltaví, dolní Poohří, Bílinsko). Kolonizace zde začala probíhat do poloviny 10. století. Obdělávání plužiny bylo poměrně primitivní. Orba se prováděla křížově dřevěným hákem. Pěstovala se pšenice, žito, ječmen, oves, proso, hrách a čočka. Z domácích zvířat byl chován hlavně hovězí dobytek, méně již prasata, ovce a drůbež. Koně chovaly jen výše postavené vrstvy obyvatelstva. V 9. století nabývá významu proso a dochází k sečení luk a úschově sena pro dobytek.

Růst počtu obyvatel souvisí s kolonizací, která probíhala v několika fázích. První se odehrávala od 11. do 13. století. Osídlení začalo pronikat i do vyšších oblastí země (do 500 m n.m.) a do 13. století vzrostla plocha osídlené země z 33% na 56% V Čechách to byli hlavně němečtí kolonisté, kteří osidlovali zatím nedotčené oblasti (hlavně lesy a bažinatá území). V Urbanické brázdě zatím nejsou stopy cizí kolonizace, byla to území již od 10. století osídlená. V polovině 11. století patří do osídlení s hustotou obyvatel 15-25 osob na km2.

Vznik a zakládaní osad a vsí má patrně návaznost na starší osídlení, jehož příslušníci splynuli s nově příchozími. V této prvé fázi osídlování byly založeny Osice. Je to pravděpodobně nejstarší ves v popisované oblasti. Prvá zmínka o nich je z roku 1073, a to již jako o existující vesnici s názvem odvozeným od zakladatele. V listině, která je falzem z 12. století, je také poprvé zmiňován i Hradec Králové (castrum Gradec). Ves s tvrzí musela být poměrně bohatá, protože se stala církevním zbožím (Opatovický benediktinský klášter) hned po založení. Vesnice spravovaná klášterem mohla být zvýhodněna, pokud řád hospodářsky prosperoval (tržní práva, rozvoj hospodářství). Kromě toho kostel, který byl připomínán již 1352 a potom přestavěn, byl spíše typem městského kostela. Ve stejné době, nebo jen o něco později, byly založeny Dobřenice. Na plošině, na které leží Osice a Dobřenice, byly později založeny další vsi.

Velikost vzniklých vsí a osad byla mezi 6 až 15 usedlostmi. Jednou z podmínek vzniku vesnice byl zdroj tekoucí vody. Pokud voda nebyla v blízkosti, byla vyhloubena studna, což bylo náročné. V oblasti Urbanické brázdy je však více případů, kdy vesnice nebyla založena u většího potoka, ale byla založena na vyvýšenině. Bylo to v důsledku geomorfologie, spodní vody jsou poměrně blízko povrchu a celé území je protkáno příležitostnými potoky a rybníčky. Jsou zde i prameny.

Většina vsí byla pravděpodobně stavěna ze dřeva a hlíny. Kámen se zde nevyskytuje, cesty byly jen místní a doprava byla náročná a drahá. Kámen se používal na spodní části domů, jako podezdívka a při stavbách obranných jako byly tvrze. Převážná většina objektů byla stavěna  ze dřeva a hlíny. Hlínou byly omazávány roubené stavby nebo rámové konstrukce opletené  košatinou. Do dřevěné konstrukce opevňovacích staveb byla používána dusaná hlína. Hospodářské objekty byly také dřevěné. Vzhledem k vysoké hladině podzemních vod, nebo pro možnost záplav u vesnic a potoků, nebyly pravděpodobně stavěny polozemnice nebo obilní jámy. Pro opracování dřeva sloužily sekera, nebozez a nůž. Pila se začala používat poměrně pozdě, až v 16. století. Dalším vývojovým stupněm byly nepálené cihly, vepřovice.

Cihla, jako stavební materiál, se používal jen pro stavby městské a sakrální. O pozdním použití cihel pro výstavbu (v 19. století) svědčí fakt, ze v některých vesnicích (Kratonohy, Michnovka, ale i jinde) byly často stavby z pálených cihel neomítané. Důvod pro to nebyl architektonický (i když i takové stavby vznikaly), ale byla to viditelná prezentace a trvalé svědectví o sociálním postavení majitele, který byl tak bohatý, že si mohl dovolit dražší pálené cihly.

Stavby byly zpočátku zakládány nahodile, dokonce v dosti rozdílných velikostech a nepravidelnostech, jak staveb, tak i plužiny. Teprve postupné narůstání významu peněžní renty doplňované rentou v úkonech, robotou a zmenšující se dávkou v naturáliích od 13. století (peněžní směna, velikost poplatků apod.) vedly k tomu, že výměry pozemků začaly být atributem pro stanovení smluv a jednotlivých rent. Nutnost vyměřování pak vedla ke zpřehlednění a zavedení plochy plužiny (lány) i typovějšího zakládání staveb. To se od 12. století prosadilo hlavně u vesnic, které spadaly pod kláštery. Na místo starého práva založeného na tradici a zvyku a na kolektivní paměti generací nastupuje psaná smlouva a měřický provazec. Pozemky byly vyměřovány, dokonce jednotlivé parcely byly vyměňovány, pokud do vesnice přibyli další, noví obyvatelé. Průměrná šířka parcely v nížině se pohybovala okolo 35 pražských loktů (20,7 m). Velikost lánu kolísá. Zprvu byla stanovována podle plochy (jitro), kterou bylo možné osít určitým objemem zrna, objem byl určován korcem (strychem o objemu 93,5 l). U lepších půd pak měl lán velikost 60 jiter, u půd špatných až 92 jiter. Průměrná plocha lánu byla 18 ha. V pozdějších dobách byly měřické výměry stabilizovány tak, že lán měl 18,58 ha (16. stol) a 18,1 ha (17. stol.). V námi popisovaném území se pak plocha lánu blížila spíše dolní hranici. Les zůstával dlouho součástí osídlené krajiny, v podstavě až do pozdního středověku a raného novověku, kdy téměř všechny volná krajina s půdou, která měla alespoň přijatelnou bonitu, sloužila pro zemědělskou produkci. Listí lesů bylo v raném středověku užíváno i pro podestýlku a krmení hospodářských zvířat.

Druhá fáze středověké kolonizace, nazývaná kolonizací vrcholnou, proběhla ve 13. a 14. století. Došlo k hromadnému zakládání měst a bylo dokončeno středověké osídlování venkova, byla přebudována sídelní síť na nejstarším území. Kolonisté zvětšili území o 21% plochy Čech (Češi 13 %, Němci 8 %). Kolonizací vzrostly hospodářské výsledky natolik, že se to projevilo v populaci. V Urbanické brázdě, která patřila k osídlení Polabí, populace dosáhla stejné hodnoty jako v centrálních Čechách, tj. 25-45 osob na km2. Tato čísla jsou obecná, různí se podle stupně osídlení krajiny.

Ale i zde ve 12. až 14. století docházelo k velkému mýcení lesů a k vytváření ploch pro zemědělství. Osamělé obytné stavby se stájemi byly doplňovány samostatnou sýpkou a stodolou s mlatem a patrem. V této době bohatší obyvatelé vsí zakládají selské dvory, a jako základní jednotky venkovského osídlení se udržely až do 20. století. Ve 13. století se začala výrazně oddělovat městská a venkovská výstavba, nejen materiálem, ale i funkčním rozlišením jednotlivých částí domu. Tento rozdílný vývoj ukončen až v 15. století. Kolonizace, která byla převážně svěřena německému etniku, se později odrazila i v národnostním rozvrstvení měst. Převahu už ve 13. století měli Němci. Města poblíž  Urbanické brázdy – Chrudim, Vysoké Mýto, Kolín, Kutná Hora – měly německou převahu, a české obyvatelstvo nabylo většiny v Hradci Králové a v Novém Bydžově až po roce 1421.

I přes rostoucí dopravu a výměnu zboží (a do jisté míry i informací) zůstávaly jednotlivé vsi nebo panství pořád v zaběhnutém uspořádání života na vsi, v používaní neměnných technologií i nástrojů. Tak např.  Labe mezi Hradcem Králové a Pardubicemi je hranicí mezi dvěma typy oradel, a to až do 16. století. Na Hradecku (zřejmě i ve vsích Urbanické brázdy) se používal hák, zatímco na druhé straně Labe rádlo. Později oba orné nástroje nahradil pluh. O hospodářské uzavřenosti jednotlivých enkláv svědčí to, že poměrně blízko, v Semoníně u Jaroměře, byl okolo roku 1300 použit těžký kolečkový pluh s velkou asymetrickou radlicí a krojidlem.

Prosazuje se rotační úhorové hospodářství (úhor, jař, ozim). V pěstování obilnin se zmenšuje podíl pšenice a prosa, stoupá podíl žita. Namísto osevu prosa se od 15. století šíří nenáročná pohanka, která pronikla z Orientu. Jsou pěstovány i technické plodiny jako konopí a len (z jednoho názvu lnu je možná odvozeno místní jméno Praskačka). Obdělávají se i těžší, ale minerály lépe zásobené půdy. Začínají růst stáda, zvětšuje se podíl prasat a ovcí, i kůň je více používán. Pastevectví je ovšem omezováno požadavky na stále rostoucí produkci obilí. Jen poměrně malá část plužiny byla schopna uživit dobytek. Plužina začíná být využívána na malých plochách pro zahrady a sady. Zahradní užitkové rostliny jsou doplňovány ovocnými stromy. Jsou vysazovány jabloně (ve 14. století je známo devět odrůd), hrušky (17 odrůd !), třešně, višně, švestky, mišpule, kdoule, broskve, lískové a vlašské ořechy.

Koncem 13. a počátkem 14. století dochází k zakládání dalších vsí. Bez nároků na pořadí založení to jsou Syrovátka, Obědovice, Kratonohy a Roudnice. Zmínky o nich jsou ze 14. až 15. století, ale předpokládá se, že byly založeny dříve. Farními obcemi byly Kratonohy a Dobřenice. Tvrze byly ve všech obcích, v Obědovicích dokonce dvě. Ve vesnicích Urbanické brázdy jsou zmiňovány dvory, pravděpodobně to byly dvory poplužní, které sloužily svobodným lidem, nebo majitelům panství.

Pokles populace nastal v 15. století vlivem husitských válek, zvýšené mortality epidemicky probíhajícího moru (1348), hladomoru a tyfových nemocí. Území bylo vylidněno, obchod způsobil menší soběstačnost obyvatel, zastavil se vývoj zemědělství (technika, vyčerpané půdy). Životní nejistoty vedly ke snížení porodnosti. V 15. století ustala lokace nových vsí, starší založení mnohdy pustla. Překotné urbanizaci nemohl postačit vývoj zemědělství i přes rozsáhlá území kultivovaná kolonizací. Pokles populace zavinil zánik vsí (v Urbanické brázdě a v jejím blízkém okolí jsou zmiňovány dvě - Miličov a Nedabylice) a pokles počtu usedlostí. Ve vsích došlo k restrukturalizaci vsí, při zmenšení počtu usedlostí se zvětšila obhospodařovaná plocha. Ve 14. a 15. století měly východní Čechy v Polabí hustotu obyvatel okolo 55-65 na km2.

V závěru kolonizace, který zastihl v Urbanické brázdě ještě lesy, vznikly dvě Lhoty – Lhota pod Libčany a Vlčkovice (Vlčkova Lhota). Obě vesnice jsou již bez tvrzí. Pozdní zakládání Lhot ve 14. století, které je příznačné spíše pro horské neobydlené oblasti, svědčí o poměrně hustém zalesnění některých úseků Urbanické brázdy. Dalšími vesnicemi, které vznikly v této době nebo o něco později, jsou Urbanice, Polizy, Praskačka, Sedlice, Krásnice a Hubenice. Často šlo jen o několik osamocených usedlostí, nebo o chalupy čeledi, které patřily jiné vsi. V těchto vsích již nebyly tvrze (nebo alespoň nejsou známy). Byly to vesnice, které již byly součástí panství, jež mělo sídlo jinde.

Města byla zvětšována sílícím proudem českých migrantů z vesnic. Města se tak počešťovala, někdy byli Němci v  menšině, jako v největším městě nejblíže popisovanému území, Hradci Králové. Němci byli vázáni na obchod a na klášterní řády. Zde ve 14. století kromě klášterů dominikánů a dominikánek byli i minorité a řád německých rytířů. Židovské obce v Hradci Králové, v Chlumci, v Novém Bydžově a v Pardubicích jsou zmiňovány až v 16. století. V jednotlivých obcích je přítomnost židovského etnika uváděna až v 19. století.

V 16. století se odlišovaly tři oblasti Čech: rozvinutá dynamická agrární oblast (Polabí), rozvinutá nezemědělská výroba v horských oblastech (často znovu osídlených Němci) a zaostávající a málo úrodné kraje (na jih od Prahy). Morové rány, třicetiletá válka a vynucená emigrace nekatolíků oslabily Čechy. Počet obyvatel Čech se odhaduje na 1 400 000 s tím, ze úbytek obyvatel se pohyboval mezi 15% až 30%. Hradec Králové v té době měl asi 8 – 10 000 obyvatel. Čechy byly pořád převážně agrární, v městech bylo okolo 15% obyvatel země. Po poklesu v 17. století se počet obyvatel začal zvětšovat téměř po přímce až do roku 1910.

V 18. století jako důsledek raabizace, byť na panství, vznikla osada Michnovka. Je to dosti pravidelně rozvržená ves. Dalšími novými obcemi jsou Žižkovec, o němž je toho málo známo, a ves Trávník, která dokonce nějaký čas nesla jméno úředníka, který byl při zakládání (svobodný pán Eichelburg). Šlo ves se svobodným propachtováním, které bývalo označováno jako emfiteuze.

V polovině 19. století dochází k osamostatnění obcí, které si volí své obecní zastupitele a obce samy hospodaří se střídavými úspěchy. V Urbanické brázdě jsou velké rozdíly mezi obcemi které jsou samostatné, a těmi, které jsou vázány na šlechtické nebo gründerské statky. Ve vesnicích vznikají cukrovary, drobné průmyslové provozy, zakládají se různá provozní a podnikatelská družstva, záložny a spořitelny. Část obyvatel dojíždí za prací do města, ale přitom se ještě zabývá drobnou zemědělskou činností. Je to jev rozšířený v českých zemích, zhruba třetina venkovských dělníků je současně i drobnými zemědělci. V obcích Urbanické brázdy bylo toto procento ještě vyšší, protože více než polovina obcí je blízko Hradce Králové, který potřeboval kvalifikované i nekvalifikované dělníky. Dřevěná venkovská zástavba se začíná proměňovat ve zděnou, vznikají prvé veřejné stavby jako školy, sokolovny a hospodářské a průmyslové objekty.

Školy jsou trvale ve větších obcích. Na území Urbanické brázdy jsou v Dobřenicích, Kratonohách, Lhotě pod Libčany, Praskačce a Roudnici. Obyvatelé se hlásí ke katolické víře. V některých obcích jsou uváděni i evangelíci a židé, ale jde o počty nedosahující ani jednoho procenta všech obyvatel obce.

Koncem 19. a počátkem 20. století dochází k pozvolnému pronikání městské zástavby na venkov, nejprve ve formě lufthausů, a posléze i výstavbou příměstského typu, která již nemá vztah k zemědělské kultuře venkova.

Druhá vlna přestavby venkova byla po provedení pozemkových reforem v roce 1925. Pozoruhodným jevem byly tzv. spekulační požáry – pojištění zemědělci úmyslným zakládáním dřevěných domů získávali peníze na stavbu nových zděných domů. Přibylo veřejných vesnických budov, ubylo provizorních a utilitárních staveb a přístavků. Výstavba vesměs respektovala měřítko vesnice a jednotu typické zástavby.

Od 60. let došlo k největší přestavbě venkova. Tento proces byl doprovázen stagnací vesnického osídlení. Nové obytné domky se vyznačovaly svévolnými tvary, které degradovaly obraz vesnického prostředí, jak co do měřítka a typologie, tak do architektonické úrovně. Obraz vesnice doplnily utilitární a nevzhledné objekty jednotných zemědělských družstev a státních statků. Rozměrné a architektonicky nezvládnuté objekty dodnes porušují v poměrně ploché krajině původní, velmi staré dominanty i celkový obraz vesnice.

Problematická je často i výstavba po roce 1898, kdy se do vesnic přenáší městská zástavba, jejíž rozměry a tvarování se vymyká krajinnému i stavebnímu typu starší zástavby. Tato zástavba s architektonicky i technicky nezvládnutými módními prvky, tvoří cizorodou negativní dominantu. Dům vystupuje jako sídlo, jako výraz společenského postavení stavebníka.